Prodlužování řas- konec řasenek v Čechách?

Zdravím!

Mám jednu- teď už bývalou kolegyni, a ta je opravdová průkopnice ve zkrášlování. Nebyla metoda, kterou by v honbě za lepším vzhledem nevyzkoušela. Byla např. v mém okolí jedna z prvních, která si nechala prodloužit vlasy. Nutno říct, že to nebyl jen takový její výmysl, ale byla donucena- usla v MHD a nějací zlořádi jí ušmikli ohon. Prodloužené vlasy, umělé nehty, umělá prsa... Zkrátka se z ní stala kočka! Je jen jedna věc, ve které jsem byla rychlejší než ona, ale to zas jindy...

Co se týče prodlužování řas, byla jako vždy ona první vlaštovkou. Rázovala si to do šatny, kde jsme se s holkama připravovaly do práce, a vypadala prostě nádherně! Nemohly jsme se na na ni vynadívat a musely si ji pořád ošahávat, abychom se ujistily, že je doopravdy živá. Vypadala jako namalovaná. Takový kukadla!

Ale to bylo tenkrát. Teď mé zkušené oko s hledáčkem na umělou krásu zaznamenává prodlužované řasy všude.  Fiflena před butikem, čísnice, mamina s kočárkem, prodavačka v déemku... Sakra, na to, že mě živí vzhled, jdu s křížkem po funuse!!!

 

Sedám k netu a hledám studio, kde by mi řasy permanentně prodloužili. Mám štěstí, narážím na bombastickou slevu, která krátí cenu z 4500,- na nějakou tisícovku (původní cena je oproti konkurenci tak vysoká, protože studio používá údajně ten nejlepší materiál).

Ve smluvený den dorážím o pět minut dříve a Slovena na recepci mě zpraží, ať se ještě posadím.  Pak přichází slečna na řasy, dává mi do rukou formulář, kde se musím ještě před aplikací podepsat, že mi bylo vše řádně vysvětleno. Nechci čeřit vodu tím, že "nemůžu podepsat, když mi nikdo nic nevysvětlil", tak raději čmárnu podpis a odcházím se slečnou za kartonovou zeď.
"Čočky nenosíte, že ne?" vyzvídá.
"Ale ano, nosím".
"A máte je sundané?" vyptává se dál a já už čuju problémy.
"Ne, při objednání mi bohužel nikdo nic o čočkách neříkal", hájím se pravdivě.
"Ono to je určitě  i na internetu", sjede mě slečna Řasa.
Přestože mám ve zvyku studovat webovky a byla jsem si na 99% jistá, že taková informace na jejích stránkách není (doma jsem je pak překontrolovala a opravdu není), neměla jsem v plánu se s ní hádat. Ještě by mi ty řasy udělala naschvál špatně. Vzala jsem si poníženě erární pouzdro a čočky si vyndala.

Už už se pokládám na lehátko, když mě Řasa vyzve, abych si stoupla ke zdi, že si mě potřebuje nafotit. Po vyndání čoček, kdy mám mít oči otevřené, nesmím mrkat a ještě mi tam svítí silné osvětlení a blesk z foťáku, oči, které nemají jak zaostřit (mám vážně silné dioptrie), vypovídají službu. Začínám slzet a cítim za očima tlak.

S bušící hlavou a brečící jak malá holka, konečně ulehám na lehátko, které se se mnou několik minut houpe jak na rozbouřeném moři. Nikdy se mi to sice nestalo, ale i tak se modlím, abych neomdlela. Řasa začíná být konečně příjemná a já jsem ráda, že jsem na ni ze startu nevyjela. Vysvětluje mi konečně vše o aplikaci a následné péči poté.
"Vlastní řasy máte sice rovné, ale zato dlouhé a husté, efekt tak bude značný", povídá mi a já se začínám těšit na své dokonalejší já.

Po půl hodině, kdy Řasa pilně pracuje a lepí řasu za řasou, mi začíná dřevěnět hlava. Znáte to, jako když sedíte u doktora, bolí vás zadek a můžete se klidně vrtět a přesedávat jak chcete, ten zadek furt cítíte. Tak já měla to stejné, ale s hlavou.

Abych nemyslela na svou otlačenou hlavu, ve vzpomínkách se vracím k bývalé kolegyni, která zkušeně vypráví, jak si ty dvě hodinky užila, jak ležela, nechávala se opečovávat, celou dobu poslouchala relaxační hudbu a skoro u toho usínala, jak moc jí to bylo příjemné.

To se někdo má- já poslouchám venkovní rachot dělníků a kvůli sádrokartonu (který sahá jen něco nad polovinu každé místnosti) i mumraj v celém studiu. Telefony z recepce, příchozí a odchozí zákaznice a nějaký nepříjemný pisklavo-vrzavý zvuk přístroje, který zrovna někdo ve vedlejší "místnosti" na klietce používá... Relaxace jak sviňa.

Následnou hodinu a půl se snažím ještě nějak vydržet, házet hlavou co nejmíň, aby to Řasa dodělala a já mohla konečně jít. Když mi řekne, že je hotová a já poprvé vidím v zrcadle výsledek, jsem na rozpacích.

Abych byla objektivní. Řasy byly skoro jako z reklamy na řasenku typu "dlouhé oddělené řasy bez slepení".  Pro ženu, která se běžně moc nelíčí, je to dostačující, co dostačující, určitě velká změna! Ale pak jsou tu typy jako já, které jako běžné líčení považují tmavé stíny, linky a několik vrstev řasenky. Řasy mi přišly takové holé, tenké a nevýrazné. Takové, které se v líčení úplně ztratí.

Co naplat, odcházím.

Oči nechávám v klidu dva dny a vyhýbám se zátěži. Po třech dnech už to nemůžu vydržet a řasy si musím zvýraznit řasenkou. Ten můj si teprve po nalíčení (!!!) něčeho všímá.
"Nemáš nějaké delší řasy?"
"Mám, ale to už dva týdny", bez ostychu zalžu, aby se zastyděl, že si nevšiml dřív :-)

Večer se jdu do koupelny odlíčit. Tamponek s odličovákem se mi zadrhává o spoje na řasách, ve kterých zůstávají vlákna z vaty. Ten můj pak tráví před spaním příjemnou chvilku obíráním bavlněných cucků. V příštích dnech pak další odličování probíhá v teenagerském stylu, kdy nebylo na odličováky. Mýdlo+ voda.

O týden později je už nemyslitelné, abych si řasy nenalíčila.
"Popadalo mi nějak moc řas", dumám nahlas a uvažuju, proč jsem vlastně na to prodlužování chodila. Nikdo si toho nevšiml, líčit se musím stejně furt a akorát mám nervy! Pochybuju, že by za takovou blbost někdo těch 4500,- dal.

Týden a půl po prodlužování  (přesněji řečeno včera) se celý den válím v posteli a koukám na telku. Komu by se chtělo v takový den malovat. Místo toho si musím pořád hrabat do oka. Ty nerovnosti- hrubost, zaschlé lepidlo a spoje na řasách si skoro říkají o žmoulání. Kéž bych měla vedle sebe někoho, kdo by mě přes ty ruce vždycky přeháhl.

Večer opět stojím před zrcadlem a kriticky sleduju, co zbylo z reklamy na řasenku. Žádná sláva. Vytahuju zakázaný typ odličováku a v hlavě slyším Řasu: "Hlavně nepoužívejte dvoufázový odličovač s olejem, jinak vám to přeruší spoje na řasách". Inu, a proč by ne! Na tamponku nacucaném v oleji se zachytí z každého oka aspoň dvacet řas. Šudlám oči několikrát jak blázen. Pravé oko je ale držák a několik řas se ne a ne pustit. Takže jsem udělala něco, co vy nikdy nedělejte!!! Těch pár řas, když už jsem byla v ráži, jsem z pravého oka vytrhla.

Po odlíčení se zvědavě koukám do zrcadla a první, co mě napadne je 1) albín, pak 2) dívka po autonehodě a  3) krátce po opaření.  Pravé oko mi začíná pomalu, ale jistě napuchat a když ho chci dokořán otevřít, prostě to nejde. Ráno moudřejší večera, unaveně mumlám a jdu spát.

Dnes už je to o kapánek lepší. Sice pořád neumím otevřít oko a nemám si jak nalíčit to nic, co mi zůstalo, ale pevně věřím, že než skončí víkend, bude mít moje oko stejnou velikost jako jeho kolega. Na prodlužování řas už mě nikdo nedostane!